Pubertální rebélie
Pubertální rebélie – boj o barvu paruky.
Nastal čas vybrat paruku, takže jsem 14 dní jezdila po netu a porovnávala jsem obchody. Nakonec jsem vybrala jednu, která se mi líbila. Problém byl v tom, že jako obvykle jsem s ničím nespěchala. Takže paruku vyprodali a já musela vzít zavděk jinou. Nakonec se ukázalo, že se mě vlastně líbí víc, jak ta první.
Pochlubila jsem se, že mám vybranou paruku. Nikoho nezajímalo, jakou, ale hned: „a jakou má barvu.“ Bylo mi to dopředu jasné, protože máti blond vlasy u žen nesnáší. Chtěla zamezit koupi blond paruky. Říkám: „barvu ještě musím vybrat.“ A rozhovor diplomaticky ukončila. Líbila se mě světle hnědá barva.
Za hodinu jsme šli nakupovat s máti a hned padaly otázky:
„A jakou barvu máš teda vybranou?“
Jsem odpověděla, „medovou.“
„No, ale blond si nekupuj, to vypadá blbě.“
„Neboj…“
Takže mě napadlo máti trochu naštvat. Takže teď nastala super příležitost, abych si prosadila svou.
Večer jsem řekla, že si jdu teda koupit tu paruku. Ať se teda jde podívat.
Otevřela jsem stažený obrázek blond paruky (kdysi jsem posílala fotky kamarádce Markétce a Kláře, aby viděly, co chci koupit), a řekla, že tuto jsem měla vybranou, ale že už ji nemají.
„No, ta by ti stejně neslušela.“
No jasně že né, protože je blond, že ano… (to jsem si pomyslela, nechtěla jsem vyvolávat zybtečně hádku, jen jsem protočila oči, což máti neviděla, protože stála za mnou).
V jejím hlase bylo cítit ulehčení a zároveň radost, že blond paruku nemají.
Otevřela jsem tedy e-shop a ukázala máti nabídku vlasových paruk.
Nabídka byla pěkně ve sloupci, kde byla fotka modelky s různobarevnou parukou a cena.
Na prvním místě byla blonďatá krátkovláska.
Aniž bych cokoli udělala, tak se ozvalo, „tu nééé, ta má krátký vlasy.“
Což v překladu znamenalo: „Neopovažuj si koupit blond paruku.“
„Krátkou nechci, chci po ramena.“
„Jo, no…, to je dobrej nápad.“
Takže vypadlo cca 2/3 modelek, a zůstaly asi 4 dole, které blond nebyly.
Ukázala jsem obrázek modelky se světle hnědou parukou, kterou jsem měla vybranou.
„No paráda! Ta je hezká“, zajásala máti. Je jasné, že jí bylo jedno, jaký má paruka tvar, hlavně že není blond. To bylo pro ni rozhodující.
Rozklikla jsem nabídku a objevily se 3 různé pózy modelky v světle hnědé paruce. Hned nastaly ovace, „pěkný, tu si kup, to bude vypadat hezky….“
Najivita mojí mátinky spočívala v tom, že netušila, že každá paruka má 6-8 odstínů, které jsou k vybrání až po rozkliknutí na daný typ paruky.
Upozornila jsem, „jé, hele, tady ji mají v 7 barvách. Samozřejmě jsem dopředu věděla, že ty barvy tam jsou. 3-4 blond a 3-4 hnědé.
„Tady ta, co má modelka na hlavě, ta je už dopředu vybraná tím e-shopem,“ informovala jsem máti.
„Takže mají tady ty 4 (hnědý) a ty blond jo? No, ale ty si nekupuj, ty jsou nanic“
„Jasný, hele když si najedeš sem a klikneš třeba tady na tu nejtmavší blond, tak si ji můžeš dát do košíku a pak koupit.“
„Nééé, ta vypadá jako pochcaný koňský žíně, ale támhleta ta hnědá…“.
„Aha, no ta je taky pěkná“, lhala jsem. „No ale, hele, ta nejtmavší blond, není až zas tak blond, má hnědý kořínky“. Což byla blbost, kořínky byly sice tmavší, ale ne hnědý.
„To ti nebude slušet, budeš vypadat jak stará bába…“
„Hmmm, tak já ji na zkoušku objednám a kdyžtak ji můžu vrátit.“
„Tak si objednej co chceš…“, a máti opustila demonstrativně prostor.
Že by se máti tak lehce vzdala, to mě bylo podezřelé. Ale co už, objednala jsem paruku, stála 15 litrů – necelých.
Pak jsem šla do kuchyně pro pití a máti mě zastavila a hned vyzvídala, kolik paruka stojí atd…
„Stojí 15 tisíc.“
„A máš na to vůbec…“
„No jasný, tamta úplně první blond, ta stála 18 a tady ta 15, takže jsem ušetřila 3 tácy a můžu je investovat třeba do křiváku.“
Bylo mi nad slunce jasné, že by mi paruku zaplatila, ale tu hnědou – tak to byl poslední pokus zvrátit, abych byla blond. Sakra, že jí nevadilo, že celý život mám blond vlasy. Po testosteronu zhnědly, ale teď mi ochlupení po HRT znovu zbonďatělo.
„A co je jako ten křivák…“, chtěla vědět máti.
„Taková ta bunda, co jsem ti ukazovala, má to delší rukávy, než tělo, má to…(popis křiváku si domyslíte).“
„Bože, taková blbost,“ nechala se slyšet máti.
„Ti ho koupím, jestli chceš a já si koupím až za dýl (až mi doroste vršek, že jo…)“, jsem si rýpla.
„Né, to je k ničemu, teď bude zima,“ odvětila máti.
„Může být ve skříni, ten nevyjde z módy.“
„Ne, děkuju…“
Druhé kolo boje o blond paruku skončilo.
Čekám až dojde paruka, pak nakoupím make-up a začnu trénovat. Doufám, že každému došlo, že paruku nebudu skrz barvu vracet. Hned jsem se s tím pochlubila kamarádce, ta ten „nákup“ označila jako Pubertální rebélii vůči mojí máti. Tak aspoň víte, kde jsem na ten nadpis přišla. Klára mi taky už dávno poradila, že tyhle věci musím kupovat sama a že hned ucítím, kterou chci, která je ta pravá a kterou ne a že se nesmím nechat ovlivnit ostatními. Paruka není outfit, který můžete jen tak obměnit. Klára sice tvrdí, že v pubertě už není, ale podle mě je a tříská to s ní ještě víc jak se mnou.
Určitě bude ještě třetí kolo, až paruka dojde, to bude přesvědčování, abych to šla vyměnit za hnědou a že mi blond nesluší atd… To je mi úplně jasný…
Pokud se mi nebude odstín líbit, tak si paruku vyměním, ale neřeknu, že mi přijde blond o stupeň světlejší – holt Pubertální rebélie.
